Moje rodina a Velká válka

Always remember, fathers and sons at war.

Dnes je Den veteránů a letos je to i sto let od začátku 1. světové války. Rozhodl jsem se tedy zavzpomínat na předky, kteří do Velké války odešli a je jim dnešní den věnován.

Prvním kdo za císaře pána (a jeho rodinu) padl byl můj praprastrýc Emanuel Škoudlín. Škoudlínové měli v rodině silnou vojenskou tradici, včetně důstojníků z povolání a dokázal jsem dohledat, že prolévali krev za císaře už v době Napoleonských válek. Naši společní předci jistě uznale pokynuli hlavou, když byl prvně zraněn a později padl 10.5.1915 během krvavých bojů v okolí Polského Tarnówu s pěším plukem č. 21.

Škoudlín Emanuel, 21. pěší pluk, padl 10.5.1915.

Franz Mifek asi deset let před válkou.

Dalším kdo ve válce přišel o život byl František Mifek, můj prapradědeček. Jako záložní pěšák si prošel Ruskem s pěším plukem č. 99, s kterým nakonec někdy před vánoci 1917 padl. Jistě netušil, že podobnou trasu o generaci později absolvuje jeho prasynovec s Wehrmachtem. A zatímco jeho prasynovec bude na východě tvořit Hitlerovu tisíciletou říši, jeho syn ji bude zase ničit zevnitř v komunistickém odboji. Osudy rodin z Moravsko-německých oblastí umí být občas zamotané...

Prvním zraněným předkem ve válce se stal pradědeček desátník Jan František Jura, kterému se povedlo být zraněn už v 1.10.1914 a patří tak mezi prvních několik set (či tisíc?) zraněných rakouských vojáků vůbec. Jelikož opakování je matka moudrosti, nechal se postřelit i o rok později podruhé... Válku však přežil. 

Zajímavé jsou osudy mých předků z Újezdu u Boskovic. Pradědeček Josef Přikryl bojoval s 8.Pěším plukem v Rusku, kde byl roku 1916 zajat a skončil v nechvalně známém zajateckém táboře ve Vetluze. V ruském zájetí člověk buď zemřel už v táboře nebo krátce pro popuštění či už pak lidově řečeno "přežil všechno". Praděda byl ten druhý případ a dožil se úctyhodného věku 92. Aniž by to tušil, sloužil s Janem Malachem - bratrem své budoucí manželky. Ten si válku (s jedním zraněním) prošel celou a přežil.

Zástava . střeleckého pluku.

Aby toho nebylo málo, tak v 8. pěším pluku sloužil i Josefův synovec Antonín Přikryl, můj prapraprabratranec. Ten byl roku 1916 zajat u Charkova, ale místo hnití v zajateckém táboře se přihlásil do Legií. A jakožto Moravák skončil u 6. střeleckého pluku „Hanáckého“ s kterým si prošel boji na východní frontě (kterých mohl teoreticky klidně zastřelit svého strýce či jeho budoucího švagra) a následnou anabází na sibiřské magistrále. Do Čech se vrátil mezi posledními až v listopadu 1920.

Vzpomeňte si i na (nejen) vaše předky, jež nasazovali svůj život za Velké války a dalších. Protože ti chlapi neumírali jenom za císaře pána, ale i za svoje rodiny, díky kterým jsem tu o století později i my.